Seriál o bilingvní výchově. Část první: dabing – ano či ne?

V posledních pár letech se u nás v JS FAN často setkáváme s termínem „bilingvní výchova“. Nejde přitom jenom o tu soukromou v domácnostech, ale i o tu institucionální. Při výuce v mateřských školách například od vedení často slýcháme věty typu „víte, nám nezáleží na národnosti lektora, ale musí na děti a před dětmi mluvit striktně anglicky“. V zásadě je to trend, který se nám líbí a který rádi sledujeme. Už roky razíme názor, že při výuce předškolních dětí nezáleží na tom, jestli je učí Brit, Američan, Čech nebo třeba Rumun.

Za předpokladu, že má výbornou jazykovou vybavenost, záleží mnohem více než na národnosti na jeho pedagogických dovednostech a schopnosti si děti „získat“ a bavit je. Sami máme v týmu hned několik lidí různých národností, u nichž byste ani podle přízvuku nepoznali, že se nejedná o rodilé mluvčí. Na čem podle nás ale záleží je to, aby si děti v tomto období jednoho člověka spojovaly s jedním jazykem a ne více. Obzvlášť, je-li tímto člověkem lektor, se kterým se setkávají pouze jednou nebo dvakrát týdně.

V tomto smyslu funguje princip jednoduché jazykové kotvy. Dítě zjistí, že lektor mluví „nějakou cizí řečí“.  Protože se s lektorem chce nějakým způsobem dorozumět, snaží se pochopit, co lektor říká a reagovat na to. Nevědomky se tak už od prvního okamžiku začíná lektorovu řeč učit. Jak lekce postupují, dítě si postupně spojuje lektorovu tvář s touto řečí a bezděčně, aniž by si to uvědomovalo, do této řeči (v našem případě do angličtiny) „přepíná“. Pokud ovšem dítě ví, že lektor mluví nebo rozumí česky, ztrácí prvotní motivaci k tomu, aby se učilo. Pokud ví, že mu lektor rozumí i v jeho řeči, bude na něj tím spíš touto řečí mluvit a proces učení se výrazně zpomalí.

A to je vlastně základní princip celé bilingvní výchovy. Dítě žije a je vychováváno v jednom jazykovém prostředí, ale pak se najednou začne pohybovat v jiném jazykovém prostředí. Aby v tomto prostředí bylo úspěšně, musí si novou řeč osvojit, a tak se automaticky spouštějí mechanismy učení. Dítě se najednou neučí jenom řeč mateřskou, ve které se stále zdokonaluje, ale začíná se učit i řeč cizí. A to aniž by došlo k jakémukoli ovlivnění schopnosti učení se řeči mateřské. V rámci rodinného prostředí samozřejmě vše zachází ještě dál. Klasický případ bilingvní výchovy není, když dítě mluví pořád česky a jednou či dvakrát týdně na malou chvíli anglicky. Klasicky jde o to, když tatínek mluví jinou řečí než maminka. Nebo, když rodiče mluví jinou řečí než babička s dědečkem (typicky v rodinách českých emigrantů). Dítě se pak doslova učí dvěma rozdílným jazykům simultánně. 

Jedním z velkých témat, která se v rámci bilingvní výchovy rozvíjí, je dabing dětských pohádek. Stále platí, že Česká republika je dabingová velmoc. Málokterý stát světa dabuje zahraniční pořady v takové míře a kvalitě jako my. Ačkoli na toto prvenství můžeme být dozajista hrdí, měli bychom se zamyslet i nad jeho případnými negativními dopady. Je takto hojné dabování skutečně ku prospěchu? Neomezuje nás spíš tak trochu ve studiu cizích jazyků? Vždyť jaký je lepší způsob, jak se naučit cizí řeči, než prostřednictvím zkušeností a reálných situací. A filmy přece tyto reálné životní situace mají simulovat. Jak to tedy je? Dabing ano či ne? Ačkoli rozhodně nejde o exaktní téma, na které bychom mohli dostat jednoznačnou správnou odpověď, ráda bych se nad tím tady trochu zamyslela.

Pojďme podívat na to, co zaryté odpůrce dabingu tolik štve. Základním argumentem proti dabingu je celkově špatná úroveň českého národa ve znalostech angličtiny. Asi není tajemstvím, že naše zemička z mezinárodních srovnávání tradičně nevychází vůbec dobře. Češi, Moravané, Slezané.. prý v porovnání s dalšími občany EU (rozumějte s občasny těch států, ve kterých není angličtina úředním jazykem) ovládají angličtinu podstatně hůře. Odpůrci dabingu pak poukazují na severské státy, které se v těchto porovnáváním umisťují vysoko nad námi. A které v dabingu, takříkajíc „příliš nejedou“. Nutno uznat, že jde o poměrně závažný argument. Zejména, podíváme-li se na celou věc optikou bilingvního vzdělávání. Pokud se dítě může naučit cizí řeč tím, že komunikuje s lektorem v angličtině, proč by se jí nemohlo naučit sledováním pohádek v angličtině?

Jasně, sledování pohádek samo o sobě nestačí. To podpoří pouze pasivní znalost jazyka (tedy porozumění), ale už moc ne tu aktivní. Pokud ale pasivní sledování pohádek v angličtině podpoříme aktivní komunikací (s lektorem, rodičem, příbuzným..) a dalšími podněty, jako jsou písničky nebo anglické hry, už je to zcela jiná písnička. A co teprve, když je to vše vzájemně propojeno. Co když se například dítě dopoledne učí s lektorem nebo rodiči nějakou slovní zásobu, pak se podívá na pohádku (ale i video stačí), ve které se dané téma probírá; odpoledne si zahraje s maminkou zábavnou anglickou na stejné téma a večer si o tom poslechne písničku. V takovém případě je ta pohádka v originálním znění jistě velmi přínosná a poučná. Pokud bychom ji nadabovali, vypadl by nám z procesu učení jeden podstatný způsob výuky dětí – a to ten vizuální.

Každá strana má dvě mince. Pokud budeme na dabing/originální znění pohlížet optikou rozvoje a výuky předškolních dětí, které jsou vychovávány v bilingvním prostředí, pak má originální znění určitě smysl. Na druhou stranu originální znění například už tak moc nepomůže dospělému člověku, který se angličtinu neučí jiným způsobem. Z tohoto pohledu pak nedávají smysl tendence dabing plošně omezovat, ne-li přímo zakazovat. Co může pomoct jednomu, může uškodit druhému. Musíme brát v potaz také faktory, které mluví pro dabing. Problémem v samém základu je velká odlišnost češtiny od angličtiny. Není ostatně divu, vezmeme-li v potaz, že každý jazyk patří do úplně jiné jazykové skupiny (germánské vs. slovanské jazyky). Na zřetel bychom měli brát i fakt, že to není tak dávno, co se v našich končinách, narozdíl od jiných států, angličtina vůbec nevyučovala. Starší ročníky jí tedy logicky příliš ovládat nemohou.

Na otázku, zda by se měl dabing zachovat, musím chca nechca odpovědět jako oblíbená Chytrá horákyně – ano i ne. Jsem pro zachování dabingu, aby se mohli dále na televizi i nové filmy koukat ti, kteří už čtení titulků nezvládají nebo kterým nevyhovuje. Zároveň si ale myslím, že by mělo dojít k rozšíření možnosti sledovat filmy v originálním znění. Řešením je takzvaný duální systém vysílání. Díky němu by televizní stanice mohly vysílat ten samý pořad ve stejnou chvíli jak v dabované, tak i v originální podobě. Bylo by tedy pouze na sledujícím, kterou variantu by si vybral. Jak se říká – vlk by se tak najedl a koza by zůstala celá. Proč také vybírat jednu či druhou možnost, když úplně pohodlně můžeme využívat obě, dle vlastních preferencí? Souhlasíte?

 

Lucka

 

Please follow and like us:
0

Dopis pro Santu?

Drazí přátelé / studenti / rodiče / čtenáři,

dnes jen  v rychlosti. Jelikož do Vánoc nám nezbývají ani 4 týdny, je nejvyšší čas napsat Santovi (ano, ctíme Ježíška, ale jazykových kurzech ctíme také kulturní tradice jiných zemí, a tak s dětmi v kurzech angličtiny tvoříme dopisy Santovi).

A možná si Vaše dítko bude takový chtít vytvořit i doma. Víte ale jak na to? A jak má takový správný dopis pro Santu vypadat? 

Pomoct s tím může několik jednoduchých a rychlých online nástrojů, jako jsou třeba tyto.

http://www.aletter4santa.com/

https://www.emailsanta.com/email_santa.asp

Psát můžete samozřejmě i ručně. K tomu, aby v tom případě dopis pro Santu také nějak vypadal, vám pomůžou předtvořené šablony.

Hezké najdete například zde: 

http://www.anpost.ie/AnPost/Letters+to+Santa.htm 

Ať už píšete Santovi nebo Ježíškovi a ať už si přejete pod stromeček cokoli, přejeme Vám, ať se všechna Vaše přání splní! 🙂

Váš tým JS FAN

Please follow and like us:
0

Není kurz jako kurz a lektor jako lektor. Aneb jazykové kurzy pro děti mají svá jasná specifika.

Říká se, že děti jsou tím nejnáročnějším publikem. To přitom platí nejenom v rámci divadelních představení, ale prakticky při jakékoli činnosti. Například i při výuce anglického jazyka.

Zatímco dospělý student jde na jazykový kurz s jasnou vizí toho, co se chce naučit a připravený tvrdě pracovat, dítě to vnímá jinak. Dítě se především chce bavit. A je mu přitom jedno kde zrovna je a co u toho dělá. Pokud ho určitá činnost nebaví či ho to přímo nudí, prostě se jí přestane věnovat nebo vám to dá pěkně sežrat. V nejlepším případě pak bude dělat to, co má, ale bude se tvářit otráveně a nezapomene vás o své znuděnosti informovat. Je přitom asi jasné, že čím mladší dítě je, tím je tento trend markantnější.

Z uvedeného pak vyplývá, že vyučovat cizí jazyk ve skupině dětí, a to hlavně těch předškolních a prvostupňových, není nic tak snadného, jak si leckdo myslí. Vyžaduje to nekonečnou trpělivost, fantazii a zásobárnu aktivit a činností. Na vyplňování cvičení a práci s učebnicí je prostě neutáhnete a konverzovat s nimi zpravidla nejde. Učit malé děti zkrátka vyžaduje zcela odlišné pedagogické schopnosti, než vyučovat dospělé či teenagery.

Právě z toho důvodu se většina velkých a zavedených jazykových škol otevírání kurzů pro děti vyhýbá. Tuto „díru“ pak zaplňují menší jazykové školy, které se naopak zaměřují téměř výlučně na výuku dětí. Že se jazykovka specializuje na práci s dětmi přitom poznáte na první pohled. Elegantní a minimalistické učebny, vybavené prakticky jen tabulí, dataprojektorem a židlemi nečekejte. Místo nich najdete útulné třídy s barevnými stěnami, vyzdobené plakáty a dětskými výtvory, vybavené celou řadou hraček, obrázkových karet a dalších nezbytných pomůcek. Samozřejmostí by pak měl být koberec, umožňující sezení na zemi.

A k čemu to všechno? Při práci s mladšími dětmi jde totiž především o hru a názornost. Mladším školákům, natož předškolákům, nestačí říct, že pejsek se řekne „dog“. Oni jej musí vidět, zkusit si jej předvést a nejlépe si ho i osahat. A k tomu právě slouží ony obrázkové karty, tzv. „flashcards“, pexesa, binga, plyšáci a samozřejmě také dostatek prostoru pro hru. Samotná hra, ať už v jakékoli podobě, je přitom tím nejpřirozenějším, a zároveň nejúčinnějším způsobem výuky u dětí předškolního a mladšího školního věku. S trochu nadsázky by se dalo říct, že pokud se lektorovi u dětí podaří v průběhu výuky vyvolat emoce (samozřejmě myslíme y pozitivní) a pořádnou dávku nadšení, má vyhráno. Je totiž dokázáno, že paměť a trvalé uchovávání informací funguje lépe, je-li spojeno s určitým emocionálně nabitým prožitkem.

A má to ještě jednu výhodu. Dokáže-li lektor děti zaujmout, docela určitě bude z hodin odcházet spokojený a nabitý energií. Děti jsou totiž nejnáročnějším publikem ze všech, ale také tím nejvděčnějším. Pokud je čas strávený s jejich lektorem bude bavit, věřte, že na hodiny budou chodit s nadšením a lektora odmění nakažlivou radostí. A hlavně, odnesou si z hodin kýžené znalosti. Pro lektora přitom snad neexistuje lepší pocit, než když ho po čase jeho studentíci sami od sebe začnou oslovovat v cizí řeči a začnou s ním bez ostychů komunikovat.

Své o tom vědí i lektoři z jazykové školy JS FAN sídlící na Praze 4. Ti své studenty vedou v jazykovém vzdělání už více než jednu dekádu a řada dětí se k nim stále vrací. „Nejdříve jsem se práce s předškoláky bála, ale pak jsem zjistila, že si s nimi stačí hrát. A tak si teď hrajeme a u toho se učíme. A ono to funguje.“ Hodnotí svou práci jedna ze zdejších zahraničních lektorek.

 

 

Please follow and like us:
0

Proč kurz angličtiny pro děti v jazykové škole?

Čas od času se ve své praxi setkávám s názorem, že je zbytečné aby díte navštěvovalo kurz angličtiny v jazykové škole, když se jí učí ve škole. Nechci hanit základní či střední školy obecně, jistě mezi nimi je plno takových, kde je výuka jazyků na opravdu dobré úrovni a snad i dostačující. Bohužel však z vlastní zkušenosti a z informací od studentů naší jazykové školy vím, že je ještě více případů, kdy to tak není.

Problémů ve výuce angličtiny na základních (a potažmo středních) školách je několik. Jsou to velké třídy, které učitelům neumožňují dostatečně intenzivní práci s dětmi. Často jsou na vině sami pedagogové, kteří mají sice vzdělání, ale přesto nevědí, jak s dětmi pracovat, aby byla práce přínosná pro obě strany. Občas vkládají na děti neadekvátně vysoké nároky, občas prostě nevědí, jak nějakou látku jednoduše vysvětlit a občas mají problémy s kázní. Ve všech případech však neefektivní práce pedagoga vede k neefektivnímu studiu ze strany žáka. Možná ale největší problém vidím v zastaralých a nešťastně postavených osnovách, které svazují ruce i těm z učitelů, kteří by měli nápady a invence.

Prolight.cz-IMG_9741

A proč je podle mě plán špatný? Z mého pohledu klade až moc velký důraz na ovládnutí gramatiky. Nutno přitom dodat, že plno gramatických jevů, které se učí již děti na druhém stupni ZŠ je z pohledu rodilého mluvčího v běžné komunikaci 21.století prakticky nevyužitelných nebo dokonce zastaralých. Opravdu se děti musí učit větné konstrukce, které by se ve vztahu k češtině daly přirovnat třeba ke konstrukcím typu „kdybych to býval věděl, tak bych tam byl nechodil“? Kdo tyto konstrukty v dnešní době v mluvené řeči používá? A kdy je použije dítě? Vězte přitom, že využívány nejsou ani v angličtině rodilými mluvčími. Dále se děti ve školách hodně učí poslech. To samo o sobě není špatné. Špatná je pouze metoda, jak se k tomu přistupuje. Říká se, že pochytit mluvené slovo, zejména to, které je zachyceno na nějaké audio nahrávce, je to nejtěžší, s čím se v průběhu studia řeči potýkáme. A má to své opodstatnění. Pokud pouze slyšíme nějaký rozhovor, ale nevidíme mluvčího, nemůžeme sledovat jeho gestiku a mimiku. A věřte mi, to k porozumnění hodně přispívá. Mnohem lepší by bylo učit děti rozumnět mluvenému slovu prostřednictvím videí, ve kterých alespoň vidí situaci a ze kterých pochopí kontext. Co považuji ale za to nejhorší a naprosto alarmující je, že nejmenší prostor je věnován procvičování komunikačních dovedností. Není právě komunikace to, co nás ke studiu cizí řeči vede? Proč se tedy jazyk učí od stolu, vyplňováním cvičení a mluvení se přehlíží? Ať už se to někomu líbí nebo ne, tím, že učitel jednou za čas ve třídě nastolí simulovanou situaci a instruuje děti, aby si povídaly o nějakém tématu, je mluvit nenaučí.

13045464_10209153779112392_1257914962_n

 

A právě proto považuji jazykové školy specializující se na práci s dětmi, respektive jejich jazykové kurzy pro děti, za stále potřebné. Kurzy v jazykových školách totiž usilují o to, aby tuto slabinu státního školství vyvážily a aby dětem daly to, co jim ve školách chybí. Pokud pošlete své dítě na kurz do jazykové školy, s největší pravděpodobností hodinu neprosedí u stolu, kde se bude biflovat gramaticku a vyplňovat cvičení. Místo toho se bude učit komunikovat. Lektoři jazykových škol děti prostřednictvím interaktivních činností, hraní her, sledování videí a vytváření nejrůznějších projektů, vedou k tomu, aby se nebály mluvit. Usilují o to, aby se děti nebály mluvit, bez ohledu na to, jestli to, co řeknou, bude gramaticky správně nebo špatně. Naši lektoři jsou navíc instuováni k tomu, aby s dětmi mluvili, pokud to jde, výlučně anglicky, čímž děti vedou k tomu, aby si na řeč zvykly, začaly ji vnímat jako samozřejmou věc a naučily se stejně tak reagovat v angličtině. Kromě toho lektoři věnují 2/3 času z lekce interaktivním činnostem a pouze 1/3 práci s učebnicí. Možná namítnete, že gramatika je přeci také důležitá. Ano, je (tedy alespoň ta základní). Nicméně i gramatika se dá naučit jinak, že nezáživným výkladem a drilováním. Například právě prostřednictvím oněch interaktivních cvičení a aktivní komunikace.

Pokračovat ve čtení „Proč kurz angličtiny pro děti v jazykové škole?“

Please follow and like us:
0