Seriál o bilingvní výchově. Část první: dabing – ano či ne?

V posledních pár letech se u nás v JS FAN často setkáváme s termínem „bilingvní výchova“. Nejde přitom jenom o tu soukromou v domácnostech, ale i o tu institucionální. Při výuce v mateřských školách například od vedení často slýcháme věty typu „víte, nám nezáleží na národnosti lektora, ale musí na děti a před dětmi mluvit striktně anglicky“. V zásadě je to trend, který se nám líbí a který rádi sledujeme. Už roky razíme názor, že při výuce předškolních dětí nezáleží na tom, jestli je učí Brit, Američan, Čech nebo třeba Rumun.

Za předpokladu, že má výbornou jazykovou vybavenost, záleží mnohem více než na národnosti na jeho pedagogických dovednostech a schopnosti si děti „získat“ a bavit je. Sami máme v týmu hned několik lidí různých národností, u nichž byste ani podle přízvuku nepoznali, že se nejedná o rodilé mluvčí. Na čem podle nás ale záleží je to, aby si děti v tomto období jednoho člověka spojovaly s jedním jazykem a ne více. Obzvlášť, je-li tímto člověkem lektor, se kterým se setkávají pouze jednou nebo dvakrát týdně.

V tomto smyslu funguje princip jednoduché jazykové kotvy. Dítě zjistí, že lektor mluví „nějakou cizí řečí“.  Protože se s lektorem chce nějakým způsobem dorozumět, snaží se pochopit, co lektor říká a reagovat na to. Nevědomky se tak už od prvního okamžiku začíná lektorovu řeč učit. Jak lekce postupují, dítě si postupně spojuje lektorovu tvář s touto řečí a bezděčně, aniž by si to uvědomovalo, do této řeči (v našem případě do angličtiny) „přepíná“. Pokud ovšem dítě ví, že lektor mluví nebo rozumí česky, ztrácí prvotní motivaci k tomu, aby se učilo. Pokud ví, že mu lektor rozumí i v jeho řeči, bude na něj tím spíš touto řečí mluvit a proces učení se výrazně zpomalí.

A to je vlastně základní princip celé bilingvní výchovy. Dítě žije a je vychováváno v jednom jazykovém prostředí, ale pak se najednou začne pohybovat v jiném jazykovém prostředí. Aby v tomto prostředí bylo úspěšně, musí si novou řeč osvojit, a tak se automaticky spouštějí mechanismy učení. Dítě se najednou neučí jenom řeč mateřskou, ve které se stále zdokonaluje, ale začíná se učit i řeč cizí. A to aniž by došlo k jakémukoli ovlivnění schopnosti učení se řeči mateřské. V rámci rodinného prostředí samozřejmě vše zachází ještě dál. Klasický případ bilingvní výchovy není, když dítě mluví pořád česky a jednou či dvakrát týdně na malou chvíli anglicky. Klasicky jde o to, když tatínek mluví jinou řečí než maminka. Nebo, když rodiče mluví jinou řečí než babička s dědečkem (typicky v rodinách českých emigrantů). Dítě se pak doslova učí dvěma rozdílným jazykům simultánně. 

Jedním z velkých témat, která se v rámci bilingvní výchovy rozvíjí, je dabing dětských pohádek. Stále platí, že Česká republika je dabingová velmoc. Málokterý stát světa dabuje zahraniční pořady v takové míře a kvalitě jako my. Ačkoli na toto prvenství můžeme být dozajista hrdí, měli bychom se zamyslet i nad jeho případnými negativními dopady. Je takto hojné dabování skutečně ku prospěchu? Neomezuje nás spíš tak trochu ve studiu cizích jazyků? Vždyť jaký je lepší způsob, jak se naučit cizí řeči, než prostřednictvím zkušeností a reálných situací. A filmy přece tyto reálné životní situace mají simulovat. Jak to tedy je? Dabing ano či ne? Ačkoli rozhodně nejde o exaktní téma, na které bychom mohli dostat jednoznačnou správnou odpověď, ráda bych se nad tím tady trochu zamyslela.

Pojďme podívat na to, co zaryté odpůrce dabingu tolik štve. Základním argumentem proti dabingu je celkově špatná úroveň českého národa ve znalostech angličtiny. Asi není tajemstvím, že naše zemička z mezinárodních srovnávání tradičně nevychází vůbec dobře. Češi, Moravané, Slezané.. prý v porovnání s dalšími občany EU (rozumějte s občasny těch států, ve kterých není angličtina úředním jazykem) ovládají angličtinu podstatně hůře. Odpůrci dabingu pak poukazují na severské státy, které se v těchto porovnáváním umisťují vysoko nad námi. A které v dabingu, takříkajíc „příliš nejedou“. Nutno uznat, že jde o poměrně závažný argument. Zejména, podíváme-li se na celou věc optikou bilingvního vzdělávání. Pokud se dítě může naučit cizí řeč tím, že komunikuje s lektorem v angličtině, proč by se jí nemohlo naučit sledováním pohádek v angličtině?

Jasně, sledování pohádek samo o sobě nestačí. To podpoří pouze pasivní znalost jazyka (tedy porozumění), ale už moc ne tu aktivní. Pokud ale pasivní sledování pohádek v angličtině podpoříme aktivní komunikací (s lektorem, rodičem, příbuzným..) a dalšími podněty, jako jsou písničky nebo anglické hry, už je to zcela jiná písnička. A co teprve, když je to vše vzájemně propojeno. Co když se například dítě dopoledne učí s lektorem nebo rodiči nějakou slovní zásobu, pak se podívá na pohádku (ale i video stačí), ve které se dané téma probírá; odpoledne si zahraje s maminkou zábavnou anglickou na stejné téma a večer si o tom poslechne písničku. V takovém případě je ta pohádka v originálním znění jistě velmi přínosná a poučná. Pokud bychom ji nadabovali, vypadl by nám z procesu učení jeden podstatný způsob výuky dětí – a to ten vizuální.

Každá strana má dvě mince. Pokud budeme na dabing/originální znění pohlížet optikou rozvoje a výuky předškolních dětí, které jsou vychovávány v bilingvním prostředí, pak má originální znění určitě smysl. Na druhou stranu originální znění například už tak moc nepomůže dospělému člověku, který se angličtinu neučí jiným způsobem. Z tohoto pohledu pak nedávají smysl tendence dabing plošně omezovat, ne-li přímo zakazovat. Co může pomoct jednomu, může uškodit druhému. Musíme brát v potaz také faktory, které mluví pro dabing. Problémem v samém základu je velká odlišnost češtiny od angličtiny. Není ostatně divu, vezmeme-li v potaz, že každý jazyk patří do úplně jiné jazykové skupiny (germánské vs. slovanské jazyky). Na zřetel bychom měli brát i fakt, že to není tak dávno, co se v našich končinách, narozdíl od jiných států, angličtina vůbec nevyučovala. Starší ročníky jí tedy logicky příliš ovládat nemohou.

Na otázku, zda by se měl dabing zachovat, musím chca nechca odpovědět jako oblíbená Chytrá horákyně – ano i ne. Jsem pro zachování dabingu, aby se mohli dále na televizi i nové filmy koukat ti, kteří už čtení titulků nezvládají nebo kterým nevyhovuje. Zároveň si ale myslím, že by mělo dojít k rozšíření možnosti sledovat filmy v originálním znění. Řešením je takzvaný duální systém vysílání. Díky němu by televizní stanice mohly vysílat ten samý pořad ve stejnou chvíli jak v dabované, tak i v originální podobě. Bylo by tedy pouze na sledujícím, kterou variantu by si vybral. Jak se říká – vlk by se tak najedl a koza by zůstala celá. Proč také vybírat jednu či druhou možnost, když úplně pohodlně můžeme využívat obě, dle vlastních preferencí? Souhlasíte?

 

Lucka

 

Please follow and like us:
0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *