Není kurz jako kurz a lektor jako lektor. Aneb jazykové kurzy pro děti mají svá jasná specifika.

Říká se, že děti jsou tím nejnáročnějším publikem. To přitom platí nejenom v rámci divadelních představení, ale prakticky při jakékoli činnosti. Například i při výuce anglického jazyka.

Zatímco dospělý student jde na jazykový kurz s jasnou vizí toho, co se chce naučit a připravený tvrdě pracovat, dítě to vnímá jinak. Dítě se především chce bavit. A je mu přitom jedno kde zrovna je a co u toho dělá. Pokud ho určitá činnost nebaví či ho to přímo nudí, prostě se jí přestane věnovat nebo vám to dá pěkně sežrat. V nejlepším případě pak bude dělat to, co má, ale bude se tvářit otráveně a nezapomene vás o své znuděnosti informovat. Je přitom asi jasné, že čím mladší dítě je, tím je tento trend markantnější.

Z uvedeného pak vyplývá, že vyučovat cizí jazyk ve skupině dětí, a to hlavně těch předškolních a prvostupňových, není nic tak snadného, jak si leckdo myslí. Vyžaduje to nekonečnou trpělivost, fantazii a zásobárnu aktivit a činností. Na vyplňování cvičení a práci s učebnicí je prostě neutáhnete a konverzovat s nimi zpravidla nejde. Učit malé děti zkrátka vyžaduje zcela odlišné pedagogické schopnosti, než vyučovat dospělé či teenagery.

Právě z toho důvodu se většina velkých a zavedených jazykových škol otevírání kurzů pro děti vyhýbá. Tuto „díru“ pak zaplňují menší jazykové školy, které se naopak zaměřují téměř výlučně na výuku dětí. Že se jazykovka specializuje na práci s dětmi přitom poznáte na první pohled. Elegantní a minimalistické učebny, vybavené prakticky jen tabulí, dataprojektorem a židlemi nečekejte. Místo nich najdete útulné třídy s barevnými stěnami, vyzdobené plakáty a dětskými výtvory, vybavené celou řadou hraček, obrázkových karet a dalších nezbytných pomůcek. Samozřejmostí by pak měl být koberec, umožňující sezení na zemi.

A k čemu to všechno? Při práci s mladšími dětmi jde totiž především o hru a názornost. Mladším školákům, natož předškolákům, nestačí říct, že pejsek se řekne „dog“. Oni jej musí vidět, zkusit si jej předvést a nejlépe si ho i osahat. A k tomu právě slouží ony obrázkové karty, tzv. „flashcards“, pexesa, binga, plyšáci a samozřejmě také dostatek prostoru pro hru. Samotná hra, ať už v jakékoli podobě, je přitom tím nejpřirozenějším, a zároveň nejúčinnějším způsobem výuky u dětí předškolního a mladšího školního věku. S trochu nadsázky by se dalo říct, že pokud se lektorovi u dětí podaří v průběhu výuky vyvolat emoce (samozřejmě myslíme y pozitivní) a pořádnou dávku nadšení, má vyhráno. Je totiž dokázáno, že paměť a trvalé uchovávání informací funguje lépe, je-li spojeno s určitým emocionálně nabitým prožitkem.

A má to ještě jednu výhodu. Dokáže-li lektor děti zaujmout, docela určitě bude z hodin odcházet spokojený a nabitý energií. Děti jsou totiž nejnáročnějším publikem ze všech, ale také tím nejvděčnějším. Pokud je čas strávený s jejich lektorem bude bavit, věřte, že na hodiny budou chodit s nadšením a lektora odmění nakažlivou radostí. A hlavně, odnesou si z hodin kýžené znalosti. Pro lektora přitom snad neexistuje lepší pocit, než když ho po čase jeho studentíci sami od sebe začnou oslovovat v cizí řeči a začnou s ním bez ostychů komunikovat.

Své o tom vědí i lektoři z jazykové školy JS FAN sídlící na Praze 4. Ti své studenty vedou v jazykovém vzdělání už více než jednu dekádu a řada dětí se k nim stále vrací. „Nejdříve jsem se práce s předškoláky bála, ale pak jsem zjistila, že si s nimi stačí hrát. A tak si teď hrajeme a u toho se učíme. A ono to funguje.“ Hodnotí svou práci jedna ze zdejších zahraničních lektorek.